Je smutnou skutečností, že daňové subjekty v ČR velmi obtížně hledají zastání u odvolacích orgánů finanční správy. Jednoduše řečeno, pokud místní celní nebo finanční úřad rozhodne v neprospěch daňového poplatníka, je šance na to, že tento uspěje s odvoláním u Odvolacího finančního ředitelství nebo Generálního ředitelství cel, zcela mizivá. Už delší dobu se koneckonců prvně zmíněná instituce v daňové veřejnosti označuje jako “Potvrzovací finanční ředitelství” a mám pocit, že cynický postoj k daňovým subjektům na způsob “buďte na ně zlí, ať si to vysoudí”, je prosazovanou filosofií diktovanou shora. A některé subjekty (hlavně menší firmy a fyzické osoby) se prostě neodvolají a platí. Nemusím asi zdůrazňovat, že takový přístup státu ke svým “klientům”, kteří si jeho služby předplácejí formou nemalých daní, považuji za naprosto zvrácený.
O to smutnější je trend, který už několik let pozoruji, že se daňové subjekty nedomůžou práva ani u soudů. Čím dál častěji se minimálně některé správní senáty krajských soudů a některé senáty Nejvyššího správního soudu ČR chovají spíš jako státní zaměstnanci, než jako nezávislí soudci. Pamatuji si, jak jeden soudce Nejvyššího správního soudu ČR na přednášce říkal, že docela často se po vydání zásadnějšího rozhodnutí v neprospěch státu, ozve někdo z ministerstva financí a říká něco ve smyslu – „tak to tedy asi justiční palác tam a tam těžko budeme moct z rozpočtu financovat“.
Nadržování finančním a celním úřadům u soudu funguje dlouhodobě a do jisté míry je i na místě. Stát si totiž těžko může dovolit platit své zaměstnance tak, jako jsou placení špičkoví daňoví poradci, auditoři a advokáti v soukromé sféře a je asi správné, že soudy tuto nerovnováhu do určité míry vyvažují. Všechno by ale mělo mít svá omezení a někdy si říkám, co vlastně za tou perzekucí daňových subjektů ve správním soudnictví stojí – bližší košile než kabát? Zlá vůle a nepřejícnost? Závist, malost či prostě jen pohled od stolu někoho, kdo zná jen teplo své soudní kanceláře?
Zajímavým případem v této souvislosti je série správních a soudních rozhodnutí v kauze VIAMONT. Podstata věci je jednoduchá. § 170 Insolvenčního zákona (IZ) říká, že v insolvenčním řízení se nehradí úroky z prodlení z dluhů, které vznikly v průběhu insolvence. V případě VIAMONTU ovšem finanční úřad tyto úroky z prodlení vyměřil a VIAMONTU nevracel nadměrné odpočty na DPH, nýbrž je právě na úroky z prodlení započítával. Situace se zdá být naprosto jasná, všechny subjekty včetně státu jsou si v právu rovné (privilegované socialistické vlastnictví už desítky let nemáme) a přesto – několik prvních případů v této věci jsem prohrál u místního finančního úřadu, u Odvolacího finančního ředitelství, u Krajského soudu v Ústí nad Labem, u desátého senátu na Nejvyšším správním soudu i u Ústavního soudu. Teprve po letech a mnoha prohraných kauzách se další případ stejného druhu dostal k rozšířenému senátu NSS, který konečně rozhodl v souladu se zdravým rozumem a zcela primitivním právem v náš prospěch (9 Afs 4/2018-65) a věci nabraly přece jen jiný spád.
Aby to ale nebylo tak jednoduché, ještě si nás vychutnal Krajský soud v Ústí nad Labem, který sice rozhodl v náš prospěch, protože po rozhodnutí rozšířeného senátu NSS těžko mohl udělat něco jiného, nicméně, rozhodl se dát nám přes prsty, alespoň co se nákladů řízení týče. Spojil totiž dohromady několik obsahově podobných případů a řekl, že když jsme psali 5 žalob stejného druhu, tak máme nárok jen na náklady za jednu, protože byly všechny stejné. Je to zcela bezprecedentní rozhodnutí, proti kterému se ani standardní cestou kasační stížnosti nelze bránit, takže mi nezbylo než věc předložit ústavní stížností Ústavnímu soudu a čekat, zda se Ústavní soud bude chtít touto problematikou zabývat, když má dlouhodobě pocit, že by měl řešit jen opravdu významné právní otázky a ne pár bezvýznamných tisícovek insolvenčních věřitelů.
