Jedna z významných kauz, kterou jsem řešil v pozici insolvenčního správce se zvláštním oprávněním (tedy specifickou licencí pro správu velkých podniků a finančních institucí), byl případ lihovaru v Trmicích. Odborné veřejnosti je tato kauza známá jako obří default podniku s moderní technologií, který to nestihl dotáhnout ani do řádného provozu. Té neodborné je známá tím, jak moc lihovar při zkušebním provozu smrděl. Zábavné bylo, že v dosahu jeho smradu bydlela i paní soudkyně, která měla danou kauzu na starosti a říkala, že smrděl fakt strašně.
Šlo o opravdu velkou kauzu, takže do ní byly zapojeny workouty velkých bank, právní oddělení velké energetické společnosti, poradce z big four. Při přezkumném jednání byla soudní síň plná lidí a na kauzu se mě pravidelně dotazovali novináři i samospráva města Trmice.
Lihovar se velmi dlouho nedařilo prodat. Nabídky, pokud je vůbec bylo možné brát vážně, nám chodily hluboko pod ocenění znalce, které bylo téměř 1 mld. Kč, i když nikdo asi nevěřil, že za tuto cenu, by bylo možné ten lihovar skutečně prodat. Další zábavnou chvilku mi nachystal jeden ruský zájemce, který mi kromě ceny za lihovar v e-mailu rovnou nabídl i úplatek. Musím říct, že jsem na jeho e-mail docela dlouho nevěřícně zíral a zcela neprofesionálně jsem se nezmohl ani na odpověď.
Nakonec jsme se s věřitelským výborem domluvili, že vyhlásíme výběrové řízení a víceméně bez velkého reptání prodáme lihovar za vítěznou nabídku, ať už bude jakákoliv. Byla ve výsledku opravdu nízká, činila méně než 100 mil. Kč. A další kuriozitou celé kauzy bylo to, že zájemce, který nabídku předložil, měl sídlo v pražské Durychově ulici 101, tedy v nemovitosti, před níž byl v roce 2006 zastřelen František Mrázek. V podmínkách výběrového řízení jsme nicméně jako standardně měli zakotvenu možnost kdykoliv výběrové řízení zrušit, případně odmítnout všechny nabídky. To se ukázalo jako velmi užitečné právě v tomto případě. V den vyhlášení výsledku výběrového řízení mě totiž telefonicky kontaktoval zástupce zájemce, který se k této kauze dostal na poslední chvíli. Šlo o zájemce z Londýna, nicméně minimálně část jeho kapitálu pocházela ze země bývalého Sovětského svazu. Tento nový zájemce mi připravil horkou chvilku, když řekl, že za lihovar nabízí 10 mil. USD – tehdy ca. 270 mil. Kč. Měl jsem tedy vrabce v hrsti a holuba na střeše a v rámci improvizace mě napadlo následující – děkuji za nabídku, ale právě jsem dokončil tender, jehož vítěz splnil všechny požadavky a vaší nabídku nemůžu nijak ověřit. Potřebuji tedy pro sebe, pro věřitelský výbor, pro zajištěného věřitele i pro soud jistotu vážnosti vašeho zájmu a toho, že nabízené prostředky skutečně jste schopní uhradit. Proto na účet majetkové podstaty pošlete 1 mil. USD. Zájemce si sice vyžádal jednoduchý podkladový dokument – de facto zálohovou fakturu – nicméně ještě tentýž den skutečně 1 mil. USD na účet majetkové podstaty zaslal. K mému telefonátu se zájemcem došlo 15. 2., k podpisu smlouvy o prodeji podniku a doplacení částky 9 mil. USD o méně než měsíc později a věřitelé tak získali o téměř 200 mil. Kč (200 %) víc.
